Dnes anebo nikdy?

Óooo ano… Říká se často „Dnes anebo nikdy“. Rozhodně být věčným odkladačem a nakonec nic neuskutečnit je občas i mým tématem a upřímně, i mě to dožene a vztekám se a zlobím sama na sebe, že se k některým věcem nedokážu dokopat. Je vám to povědomé? Taky to znáte?

Kdo by nechtěl umět svá přání a předsevzetí hned uvést do života, nebo své nápady hned začít realizovat. Zvlášť pokud vám právě přichází geniální myšlenky a vy byste je nejraději ihned zhmotnili a své vize žili co nejdřív.

Dokázat překonat svou rezistenci a pohodlnost a vystoupit ze své komfortní zóny je rozhodně něco, co nás otevírá světu i před světem a činí nás to zranitelnými. Jakmile však zvládneme počáteční váhavost a nechuť, vždycky to přinese novou čerstvou energii a navíc blažený pocit uspokojení a radosti.

Po překonání těchto vnitřních překážek se často objeví další. Posíleni odhodláním jdeme za svým cílem a okolní podmínky se pomalu mění a posouvají nás dál. Vlastně spíš blíž k našemu snu a přání. Každá splněná touha, zrealizovaný nápad, probíhající projekt či vize postupně zvyšuje naši sebehodnotu a naše sebevědomí vzrůstá.

Na druhou stranu nechat myšlenky uležet a dozrát do jejich nejlepší podoby nám může přinést jinou kvalitu i do života.

Vesmír ví kdy je nejlepší čas…

Kde je ta hranice?!? Každý máme tu svou hranici jinde. Pro někoho je představa, že by měl po probuzení hned s chutí vyskočit a začít nový den, naprosto nerealná. Raději si poleží, pustí si hudbu či ranní meditaci a vstává pozvolna. S rozvahou se pouští do svých projektů a myšlenkám dává průchod. Jiní zas potřebují jít víc do akce, příliš neváhat a na podněty reagovat rychle. Ráno rychle vstát a hned jít a plnit své úkoly na cestě za svými sny. A většina z nás je někde mezi tím. Nic není špatně, všechno je v pořádku, protože každý jsme jiný s jinými talenty a dary.

Já například v zavalení povinnostmi letos dlouho váhala pustit se konečně do přesazování rostlin, které už předsazené ve skleníku potřebovaly ven. Taky nebylo moc kam je dát, když většina místa na záhonech byla obsazena loni zasazenými česneky a cibulemi. K tomu to počasí a chladno, no nic mě nelákalo začít. Nakonec jsem se přece odhodlala a vše se pomalu skládá, tak jako nikdy před tím.

Na zahradě nám díky bagru a šikovnému bagristovi (můj manžel:-) vyrostlo 5 nových hlubinných zeleninových záhonů, okolo skleníku i záhonků, jak nových tak těch stávajících, se už tvoří pomocí mulče cestičky a ze skleníku postupně ubývají další a další rostlinky z předsadby. Tenhle projekt se prostě daří 🙂

A já se procházím kolem té zelené krásy, tu uzobávám špenát a ředkvičky, tu mangold či lichořeřišnici, zbytky kadeřávků už kvetou a brzy budou nová semínka a ve skleníku ještě obírám poslední růžičky loňské brokolice. Srdce plesá, jak se tvoří nová letošní zelenina a budoucí úroda, jazýček si lahodí na všem tom lahodném kolem a oko se raduje při každém pohledu na tu krásu.

To vše je mi potravou nejen pro mé tělo, ale i pro tu dušičku, která mě táhne jít ven a zabořit ruce do hlíny a zas a znova zamulčovat a opakovaně vyplet plevel ze záhonu kytiček a z jahod. Každý rok zjara znovu zaset a vysadit rostlinky na záhony, zatímco ve skleníku už bují zbylá loňská zelenina, kvete a brzy, těsně než uschne, poskytne nová semínka na příští sezonu. Zároveň tam z čerstvě zasetých semínek vzniká život nový…. a kruh se uzavírá.

Odměnou je nám zelenina z vlastní zahrady, vyživená a podpořená čistě koňským hnojením, nebo kopřivovou jíchou, pěstovaná přirozeně a nejlépe, jak momentálně umíme. Ta chuť, její kvalita a možnost, kdykoli si vzpomenu, jednoduše vyjít ven a na záhoně utrhnout co potřebuji, mě dodává elán to každý rok zopakovat. Jen každým rokem vždy o něco lépe.

Krůček po krůčku se tak učíme a vnášíme do našeho života obrovsky cennou zkušenost. Že netřeba čekat, až něco dokážu udělat dokonale, ale začít hned a dělat to teď, tak jak to nejlépe dokážu a umím v tuto chvíli.

Miluji tenhle koloběh a těším se každé jaro na to znovuzrození, jež s ním přichází. Vlévá tolik nové energie do našich životů a my ji s pokorou a vděčností po dlouhé chladné zimě přijímáme. Pomalu přináší i plody a za ty stojí to zkusit a začít, i když ze začátku třeba vůbec nevíme jak.

A tak neváhejte a začněte! Ať je to cokoli, co vás táhne a toužíte to zkusit a dělat, zkuste to! A udělejte to nejlíp, jak dokážete právě teď. A příště už to bude zase o něco lepší a pak ještě víc. Budete-li čekat, až to budete umět skvěle, možná nikdy nezačnete 🙂

Pojďme do toho a držme si palce 🙂 Bude-li to totiž právě to „naše“, určitě to velice záhy poznáme skrz radost, kterou nám to bude přinášet 😀